222 365 819
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.


Svata Lucie

 

Cestovky tento ostrov označují jako „karibský ráj“. 

Svata Lucie pohled na more CB

Zeleň, hory, záplava květů, západy slunce nad mořem i karibské rytmy, ano, to všechno tam je. Pokud nevystrčíte nos z nějakého resortu, máte i pocit, že je to nekomplikované místo, kde si o nic nemusíte dělat starosti - ideální pro letní dovolenou. Naše rodina si naštěstí na resorty nepotrpí a chce co nejvíce poznat ten opravdový život v zemi, i za cenu toho, že se bude potýkat se spoustou problémů – malých i větších. Proto jsme se rozhodli navštívit tento ostrov, v dubnu 2013 poprvé a letos, v březnu 2014, podruhé. Jako zapálená fotografka jsem nemohla opomenout vzít s sebou svoji fotovýbavu, otázka jen zněla, jakou. Poučena z předchozího roku, kdy jsem stativ i externí blesk ani jednou nevytáhla z kufru, jsem se rozhodla omezit své „nádobíčko“ na fotoaparát Canon 6D a objektivy s ohnisky 24 mm a 100 mm. Čtete správně, žádný zoom, jen dvě pevná „skla“. Moji kamarádi a rodina už mě znají a zvykli si na to, že „nezoomuji, ale chodím“.  Částečně si už také zvykli na to, že nemůžu reagovat hned na jejich požadavky na vyfocení toho a tamtoho, protože mám nasazený zrovna ten špatný objektiv. Takže trpělivě čekají, až vylovím z brašny ten druhý, nasadím ho na fotoaparát a našroubuji sluneční clonu. Trpělivost jim dochází teprve ve chvíli, kdy začnu balónkem ofukovat neviditelný prach, případně hledám polarizační filtr, abych následně odejmula sluneční clonu, nandala nejdřív filtr a pak zase clonu. Mezitím oni mají již třikrát nafocenou horu Piton i se sebou v popředí.

 


Letiste Svata LucieJaká je tedy Svatá Lucie? My jsme ji poznali slunečnou i deštivou, přátelskou i nepříjemnou, nápomocnou i vychytralou, „absolutely free“ i nekompromisní. A hlavně; jako úžasně fotogenickou. Začíná to již na letišti – vystoupíte z letadla, a tam, kde by jindy byly kilometry letištního prostoru s dalšími letadly, autobusy, vozítky i zaměstnanci, je „fotbalové hřiště“. Autobus dopravující lidi k příletové hale není potřeba, cestující si tam v klidu dojde sám. Žádné složité cesty, nástupy, výstupy, tunely, prostě pohoda jazz (v tomto případě spíš reggae). Že to má i svá negativa, nám dochází ve chvíli, kdy po odbavení zjišťujeme, že autopůjčovna, u které jsme si rezervovali auto přes internet již v Čechách, v daném místě neexistuje. Je tam mnoho půjčoven, a v některých dokonce i pracují, jen ta naše ne. Takže záloha „v čudu“ a jde se půjčovat nanovo. Vybrali jsme to největší auto, které bylo k dispozici, a ejhle, všech osm členů včetně dětí a všechna naše zavazadla se vešla! Řízení jsme přenechali kamarádovi, který jako jediný dostal luciánský řidičský průkaz (když si ho chtěl nechat udělat můj muž, dozvěděl se, že došel papír). Takže, neopomenout zařadit se do levého jízdního pruhu a jede se! Namačkaní na sedačkách posloucháme karibské rytmy a díváme se střídavě na kokosové palmy, zajímavě barevné domky, projíždějící pick-upy s hromadou černochů v nich, na auta v totálním rozkladu u cesty i na pruhy azurové modře moře. Pospícháme, abychom byli do setmění na místě, a tak k mému smutku fotografky zastavujeme jen v případě nebezpečí zvracení dětí, nebo když potřebujeme natankovat. Když chlapi u benzínky zjistí, že neví, jaký druh paliva tam vlastně dát, objeví se ochotný týpek, který nám za nějaký ten dolar poradí. A my si pomalu zvykáme, že na Lucii se za všechno platí…

 

More s lodkouDojíždíme do místa, objednaná vila naštěstí stojí, a tak se zdravíme s hospodyní, nosíme z auta zavazadla a děti, a po chvilkovém seznámení s prostředím již skáčeme do osvěžujícího bazénu. Přijeli jsme akorát včas, slunce je kousek nad obzorem. Plesám, protože vila má skvělou lokalitu – umístěná na západ, s výhledem na moře. Krátce potom slunce zapadá úplně, inu, jsme v tropech. No co, na focení kýče mám ještě šest dní.

 

Den druhý, který věnujeme hlavně slané vodě. Fotím děti v moři a děti v bazénu, a taky lodě, co křižují zátoku, nad kterou jsme ubytovaní. Využívám hlavně delší ohnisko a polarizák. Od deseti dopoledne zhruba do tří odpoledne je světlo ostré, tedy pro fotografa k ničemu. Zato brzo ráno, kdy kytky mají na sobě ještě kapky z nočního deště, nebo ve zlaté hodince, kdy se všechno zalije žlutočerveným světlem, to je jiné kafe. Bohužel, rodinná dovolená kreativitě příliš nepřeje, děti musí někdo nasytit, pohlídat před vodními živly, zahrát si s nimi Osadníky a přečíst jim pohádku. Pár chvil si ale na focení stejně najdu.

 

svata lucie mistniDen třetí, a já začínám potichu reptat. Tolik fotogenických míst a my je profrčíme autem vstříc jinému cíli, koupacímu nebo poznávacímu. Tentokrát jedeme do botanické zahrady. Cestou nám poprchává, v botanické se vydatně rozprší. Další z plánů, vodopády, necháváme na příště a „jdeme se projet“ po pro nás zatím neznámém ostrově. Míjíme vesnici – barevné baráčky, ještě barevnější obyvatele, kteří jen tak sedí na verandách, děti – školáky v uniformách, kočky, psy a slepice, to všechno v zajímavě namixovaném chumlu. Nedá mi to a poprosím o vysazení. Nedbám na déšť (naštěstí už jen mrholí) a domlouvám si s ostatními, že se za hodinku potkáme na tom samém místě. Cestovatelská fotografie je pro mě hlavně o místních lidech, proto mě jenom rodinné portréty nemohou uspokojit. Jsem zvědavá, jak na mě budou místní reagovat. Nemám strach, kriminalita na Lucii je hodně nízká, ani má intuice se nijak nebojí. Fotím černošku v bílém opřenou o dveře. Starého pána, který se v domku s pootevřenými dveřmi na něco upřeně dívá, soudím, že na televizi. Ten se po chvíli koukne na mě a usměje se. Týpek s dredy se neusmívá, ale nijak neprotestuje. Jdu dál, pes se líně povaluje na „zahradě“, cvaknu i jeho, delší ohnisko to jistí. U autobusové zastávky čeká mladá paní s dítětem, kombinace zelené zastávky a jejich barevných šatů je lákavá. Natáčím polarizák tak, aby byly barvy sytější, a ukážu fotoaparátem znamení, jestli si ji můžu vyfotit. Paní kývne, že ano. Po několika snímcích jdu k ní a ukážu jí jednu fotku na displeji. Rozzáří se. Mezitím se zase rozprší, schovávám fototechniku pod deštník. Mrzí mě, že jsem si v Čechách zapomněla pláštěnku na foťák, nenapadlo mě, že v tropech nebude jen slunečno. Podruhé už takovou chybu neudělám, umiňuji si. Hodina pryč, mám nafoceno, ale ostatní nejedou. Potkáváme se na smluveném místě asi o půl hodinky později. Byli se prý podívat k Velkému Pitonu a naplánovali si jeho pokoření na další den. Proč ne.

 


Koupani u moreDalší den tedy balím do brašny oba objektivy a na každý z nich také polarizační filtr. Správně předpokládám, že bude potřeba. Co ale nikdo z nás netuší, je, jaká ta cesta na Piton bude. Že do kopce, s tím jsme srozuměni. Že to ale bude neustálé strmé stoupání po kamenech, přerušovaných dřevěnými „schody“, které nám bude trvat bezmála tři hodiny, s tím nepočítal nikdo. Jen blázen by tahal nahoru brašnu s těžkou fototechnikou. A jen blázen by na tuhle túru vláčel čtyři děti, z toho dvě batolata. Nebudu napínat, vylezli jsme to. Ale byl to boj! Na vrcholku jsem bez nadšení udělala pár snímků, čistě proto, abych si nemohla vyčítat, že jsem tu brašnu brala zbytečně.

 


Jak sladký je odpočinek! Ten den se jen koupeme, ani nám nic jiného nezbývá, po tom výstupu máme nožky jako kachny, každý krok bolí. Děti se otřepaly a už zase řádí.

 

Vyrážíme do města – nakoupit suvenýry, dojít si na dobrý oběd, a mě už zase svrbí prsty. Mám štěstí, světlo je krásně kresebné a černoušci roztomilí. Sami si řeknou o vyfocení, a tak je tedy fotím u starého auta, které jakoby řídí. Pózují, ta fotka pro mě nemá smysl, ale nechávám je při tom. Jaké je mé překvapení, když si pak za „pózování“ řeknou o peníze! Stačilo popojet pár kilometrů a vše je jinak. Ve městech jsou lidé již zkažení turismem, zpoplatněné je tu skoro i „dobrý den“. A pozor, dáte-li málo, jsou na vás naštvaní. Raději jsem pak fotila místa bez lidí nebo siluety v protisvětle delším ohniskem.

 

Pohled shora

Je tu den poslední, dnes večer letíme. Ještě se vykoupeme v moři, cvaknu si pár pohledů na Svatou Lucii z vyvýšeného místa a jedeme na letiště. Nakonec jsou nejlepší fotky ty, které jsem neudělala, vždycky to tak je. Na rodinné dovolené ale člověka zaměstnávají i jiné věci. Fotograf se musí přizpůsobit většině, která chce dělat cokoliv jiného, než čekat, až někdo dofotí. A když je ten fotograf ještě navíc matka tří dětí, pak se koníček složitě kloubí s rodinnými záležitostmi. Ale přesto mě těší, že můžu dokumentovat svoji rodinu, i když to vždy nejsou snímky na výstavu, ale jen pro uchování vzpomínek. Nakonec, o to možná ve fotografii jde především, ne?

 

P. S.: Text je sestaven ze zážitků v roce 2013 i 2014.

 

Autorkou textu i fotografií je Kristina Ovečková, lektorka kurzu Tvůrčí Fotografování.

Dvere Svata Lucie

 

 

Vytvořilo Zawoko NET ACZ spol. s r.o., 2007-2013 | Vzdělávací centrum | E-mail: acz@aczprace.cz